Úvodní slovo k vernisáži při příležitosti otevření výstavy v GHM Plzeň.

 

BARBARA

 

Řeknu to hned na začátku: miluju Barbaru.

 

To, že takových, kteří ji také milují, je celá řada, ve mně nevyvolává stopu žárlivosti. Naopak, tvoříme velice pěkné společenství, a s touto výstavou se dále rozmnožíme.

 

Říkám to hrdě, ale zásluhu na tom skoro žádnou nemám. Myslím, že každý, kdo by Barbaru zažil v situacích, jaké se mi naskytly, by ji zákonitě začal milovat. Proto to nemohu brát osobně. Pouze reprezentuji všechny ostatní, kteří se v daných situacích pro nedostatek místa nebo času nemohli nacházet.

 

Kouzlo prvního setkání bylo posíleno hlubokým socializmem. Poprvé jsem Barbaru spatřil u Hlavatých, kam ji dovedla Zdenka Gabalová. Pamatuji si jen její profil, snad povědomý z helénistické mince, a to, jak mi srdce zabušilo jako razidlo. Záhadná Američanka, připravující se Zdenkou společnou výstavu dalších Američanů a Čechů se pak objevila v létě 1989 i se svými obrazy. V té době byla existence Ameriky pro většinu lidí čistě hypotetická, USA vypadaly jako vedlejší produkt propagandy, a v tom jsme náhle dostali důkazy, že Amerika skutečně je, a že jsou tam živí lidé. V případě Barbary neuvěřitelně živí.

 

Co víc, ukázalo se, že je vynikající kreslířka. To mě deprimovalo. Její výtvarný cit se zdál neomylný. A stejně jako ostatní umělci té výstavy, byla vzdělaná, vzdělanější než my. Nic z toho nezapadalo do již tenkrát prosperující představy, že Američani jsou hluční primitivové, kteří neumějí zeměpis - natož aby jejich malíři mohli mít vstřebanou jakoukoli výtvarnou kulturu kromě pop artu. Ani skutečnost, že Benešová pochází jedním kořínkem z Čech, to nemohla vysvětlit.

 

Změna politické scény dovolila realizovat i kalifornskou část výstavy Dialog Praha/Los Angeles, což myslím původně nikdo nepředpokládal. Dnes s odstupem let vidím, že naši Američané s Barbarou v čele tenkrát pro nás, a určitě i pro sebe, za obrovského vydání energie a prostředků, realizovali vizi Kalifornie, tak jak ji ztělesňuje Pobřežní hlídka, Beach Boys a Colombo. Byla to jedna nekonečná party, prokládaná brunches, dinners, barbecues, a taky fund raisings, important meetings a openings. Odjížděli jsme po měsíci absoulutně vyloužení z bazénů a vyšisovaní od slunce, zmožení uskutečněným snem. Barbara nás vezla na letiště očividně o nic míň hyperaktivní než předtím, jako nezničitelná supermanská hrdinka z amerického komixu.

 

Potvrzení existence Barbařina světa na druhé polokouli mě šokovalo, vnímal jsem to jako příznačnou symetrii, v něčem zrcadlící, v jiném komplementárně opačnou ke světu tady. Následujících pár let nás pak oba, každého na své hemisféře, společně fascinovala metafora příběhu Narcise a víly Echo, což se navenek u obou projevovalo plozením obrazů a instalací.Zvláštním, pro mě nečekaným způsobem se mi ale pak proměňovalo povědomí o významu Los Angeles. Přiznám se, po návratu domů jsem v jednu chvíli uvažoval, že svým dětem něco důležitého upírám, pokud se tam nepřestěhujeme. Avšak po několika rocích jsem byl stále méně schopen myslet na L.A. jako na střed uměleckého dění, z pohledu od Veverských Knínic se mi zdálo, že se rozkládá na samé periferii, kdežto Praha jakoby se stávala tím místem, kde se zjevil duch sám.V té době se Barbara, ovšem nejspíš ze zcela jiných důvodů - začíná, napřed se svými výstavami, pak i sama osobně, přesouvat do Evropy a do Čech. V roce 1992 vystavuje v Norimberku v Dürerově domě, pak v Praze instaluje v Prašné bráně, její kresby jsou v Behémotu. O rok později získává prestižní Fulbrightovo stipendium, v roce 1994 vystavuje na zámku Klenová Apokalypsu. Pak je v Mánesu, Libeňské synagoze, a to nevypočítávám výstavy skupinové. Výčet vypadá úctyhodně, ale milosrdně zakrývá tehdejší (a částečně ještě i dnešní) paradox Barbařina pobytu v české kotlině. I když je trvale v Praze od třiadevadesátého roku, Češi ji se samozřejmostí brali jako americkou umělkyni, pro Američany zase byla ztracená v daleké Bohemii. Ani jedni ji tedy neměli pořádně za svou, a výsledkem bylo, že tak trochu nepatřila nikam. Do jisté míry ji tak míjely požitky, které požívají od svého národa čeští umělci, stejně jako požitky americké. Za její osamělost nesu vinu i sám, protože jsem jí v té době bůhvíproč nebyl nablízku, slábla i ozvěna společného tématu. Naštěstí několik blízkých přátel přece jen obětavě pomáhalo.

 

Barbaru ale zřejmě neudolá nic, naopak svou nezávislost ještě posílila vazbou k Šumavě, kam napřed léta jezdila, až tam před dvěma lety s rodinou nastálo ukotvila. Avšak nenechme se mýlit, v globálním světě je tato pozice ztracence z hvozdů, který se nicméně účastní celosvětového dialogu, stále frekventovanější. Skutečně, Barbara vyjíždí z Červeného mlýna se svými přednáškami a instalacemi v New Port Beach nebo v Post Gallery, nebo do Honolulu, Kasselu, Benátek. Nepřestávají ani její výstavy v Čechách. Myslím si však - právě v souvislosti s touto výstavou - že už pomalu nastává čas, abychom její pobyt u nás vzali jednoznačně na vědomí. Barbara Benish tu není na návštěvě, je to už prokazatelně česká umělkyně (což se nevylučuje, aby současně nebyla třeba světová nebo americká); máme štěstí, že jsme získali takovou posilu, měli bychom si toho vážit, těšit se z toho, a taky podle toho konat, když přijde řeč na české umění. Její energie je teď tady, můžete ji vidět a můžete si ji zamilovat.text: Vladimír Kokolia